Když se dnes řekne Jižní Město, mnozí si představí hlavně panelové domy, metro, široké ulice, parky mezi bloky a každodenní starosti s parkováním. Jenže na začátku za Jižním Městem nestála jen potřeba rychle postavit byty. Stála za ním také ambice vytvořit svébytné město – s vlastními centry, školami, službami, prací, zelení, místy pro kulturu a orientačním systémem, který měl obyvatelům pomoci cítit se doma.
Jednou z architektek, které se na této vizi podílely, byla Vítězslava Rothbauerová. V Pražském projektovém ústavu pracovala na projektech spojených s Jižním Městem, později zejména na Jižním Městě II. Společně s kolegy Janem Zeleným, Jitkou Thomasovou, Vladimírem Ježkem, Pavlem Rittenauerem, Josefem Klikou, Vladimírem Vlčkem a dalšími řešila nejen rozmístění domů, ale také veřejný prostor, technické zázemí, drobnou architekturu, orientaci v sídlišti, barevnost domů a vztah nového města ke Kunratickému lesu.
Setkali jsme se s ní nad technickými výkresy, modely, fotografiemi a texty. Mluvila o práci, která trvala roky, o plánech, které se podařilo uskutečnit, i o těch, které zůstaly nedokončené. A také o tom, proč podle ní Jižní Město nemělo být jen místem na spaní.
Když se dnes řekne Jižní Město, co se vám vybaví jako první?
Vybaví se mi velká práce. Opravdu velká. Jižní Město nebyl jeden dům, jedna ulice nebo jedno náměstí. Bylo to celé nové město. Když jsme na něm pracovali, člověk pořád musel myslet na to, jak tam lidé budou skutečně žít. Kudy budou chodit, kde budou děti, kde bude škola, kde budou služby, kde bude zeleň, kde se budou lidé scházet.
K projektu Jižního Města jsem se dostala velmi brzy po škole. Koncem roku 1965 jsem nastoupila v Pražském projektovém ústavu do ateliéru architekta Jiřího Lasovského. Právě tehdy získal docent Jan Krásný z Fakulty architektury první cenu v soutěži na Jižní Město a v týmu Jana Krásného, Jiřího Lasovského a Milana Řihoška se na něm začalo pracovat. Pro mě to byla obrovská škola. Člověk najednou neřešil jen architekturu jednoho domu, ale urbanismus celého kusu města.
A když se tam dnes vracím, některé věci mě mrzí, ale některé mám pořád ráda. Když jsem se nedávno znovu dívala na některé části, které jsme navrhovali, říkala jsem si, že se tam přece jen podařilo dost dobrého. Že to pořád funguje i po padesáti letech. Ne všechno, ale něco ano.
Často se o Jižním Městě mluví jen jako o sídlišti. Vy jste ho ale vnímali spíš jako město?
Ano, určitě. To je důležité. My jsme nechtěli jen postavit domy. Samozřejmě, bytů bylo potřeba mnoho a stavělo se rychle, to byla realita doby. Ale naše představa byla širší. Chtěli jsme, aby tam vzniklo město, kde lidé nebudou jen přespávat.
Dnes by se možná řeklo město krátkých vzdáleností. Tehdy jsme taková slova nepoužívali, ale v principu o to šlo. Bydlení, školy, obchody, služby, práce, kultura, zeleň, pěší cesty, místa pro děti, místa pro starší lidi. To všechno mělo být pohromadě.
U Jižního Města II byla ta situace zvláštní. Část území za dálnicí původně nebyla určena hlavně pro bydlení. Počítalo se tam s pracovními příležitostmi, výzkumnými ústavy, službami, čistým průmyslem, různými provozy. Pak přišlo rozhodnutí, že se tam bude také bydlet. A my jsme museli najít způsob, jak do toho vložit obytné soubory tak, aby to nebylo jen náhodně přidané bydlení.
To byla těžká, ale krásná práce. Mysleli jsme si, že tam může vzniknout opravdu nové město. Ne noclehárna.
Co podle vás znamená teze, že sídliště má být skutečným domovem?
Domov není jen byt. To je omyl, který se často dělá. Byt je důležitý, samozřejmě. Ale člověk vyjde z domu a hned se ukáže, jestli bydlí v prostředí, které mu něco dává, nebo v prostředí, kterým jen prochází.
Domov je cesta ke škole. Lavička. Strom. Hřiště. Místo, kde si děti hrají a rodiče se potkají. Obchod, kam člověk dojde pěšky. Knihovna, klubovna, sál, restaurace, místo pro kulturu. A také pocit, že se v tom prostředí vyznáte. Že víte, kde jste. Že to není anonymní šedá plocha.
Proto jsme tolik řešili prostor mezi domy. Nejen samotné domy. Chtěli jsme, aby se lidé nestěhovali do hotového bytu a kolem něj neměli jen bláto, provizorní chodníky a prázdnou plochu. Chtěli jsme, aby tam od začátku byly cesty, hřiště, lavičky, zeleň, drobné prvky, aby se tam dalo žít.
Když se lidé o své okolí začnou starat, když si někde udělají záhon, skalku, když místo přijmou za své, je to známka, že to prostředí začíná fungovat.
Když si čteme o původní vizi, hovoří se v ní o přirozeném centru Jižního Města. Mělo vzniknout u Opatova? Co si pod tím představit?
To je pro mě pořád důležitá věc. Ano, Jižní Město mělo mít své centrum. Studie společenské části centra celého Jižního Města byla tehdy navrhována v místě dnešní stanice metra Opatov. Neměla tam být jen stanice metra a kolem ní zbytky prostoru, ale skutečné společenské centrum pro celé území.
Pracovali jsme na návrhu, kde měly být sály, klubovny, knihovna, kino, restaurace, bazén, místa pro setkávání, volný čas a kulturu. Prostě centrum, kam člověk může přijít nejen nakoupit, ale také tam kvalitně strávit čas. Setkat se s lidmi. Něco zažít. Vzít tam děti. Jít za kulturou.
Když se dnes podívám na prostor kolem Opatova, pořád mám pocit, že tam takové skutečné centrum chybí. Metro tam je, lidé tam jsou, pohyb tam je. Ale to samo o sobě nestačí. Stanice metra ještě není centrum města.
Proč se toto centrum nepodařilo dokončit?
Do toho vstoupila doba a politika. Po okupaci v roce 1968 byl první tým kolem Jiřího Lasovského rozpuštěn, což pro mě bylo velmi smutné. Některé věci se přerušily, některé se změnily a někteří lidé už na tom dál nemohli pracovat. Já jsem pak pokračovala v ateliéru Jana Zeleného. A později, po roce 1989, přišla zase úplně jiná doba. Najednou nebyly peníze, změnily se priority, opouštělo se mnoho věcí z minulého režimu a některé plány se odložily nebo zmizely zcela.
Ono je vždycky těžké, když se velký urbanistický záměr nedotáhne. Dům můžete dokončit jako jednotlivou stavbu. Ale město se skládá z mnoha vrstev. Když se nedokončí centrum, veřejné prostory nebo vybavenost, lidé to pak cítí dlouho, i když třeba nevědí přesně proč.
Mně je líto, že se některé věci nepodařily. Ne proto, že by šlo o „moje“ návrhy. Ale proto, že měly sloužit lidem.
Bylo a je podle vás Jižní Město dokončené?
To je složitá otázka. Některé části ano, některé ne. Domy stojí. Lidé tam bydlí. Některé školy, školky, obchody, cesty a parky fungují. Ale jestli se ptáte na původní představu města, tak ta dokončená úplně nebyla.
Jižní Město II se podle mě v mnoha ohledech povedlo lépe, než by si dnes lidé možná mysleli. Byla tam snaha vytvořit skupiny domů, prostory mezi nimi, zahrady, pěší vazby, orientační systém. Byla tam blízkost Kunratického lesa, což je obrovská hodnota. Byla tam snaha, aby to celé mělo nějaký řád.
Ale chybí mi právě plnohodnotná centra a některá místa, která měla dát městu společenský život. Nestačí, aby lidé měli kde bydlet. Město potřebuje i místa, kde se potkávají.
Když říkáte, že Jižní Město II se v něčem povedlo více, co máte na mysli konkrétně?
Třeba některé obytné skupiny domů. U Horních Roztyl jsme řešili obytnou skupinu Fauna. Nebyla to jen řada domů. Byly tam domy, školka, jesle, obchod, pěší cesta, vazba na metro Chodov a Roztyly, blízkost pracovních areálů i krajiny. To všechno spolu mělo souviset.
Chtěli jsme, aby jednotlivé části nebyly nekonečné anonymní bloky. Aby měly vlastní charakter. Aby člověk věděl, kde je. Aby se domy nekladly jen mechanicky vedle sebe. Možnosti byly omezené, protože panelová technologie byla svazující. Často se nemohlo dělat to, co by architekt chtěl. Ale i v těch limitech se dalo hledat řešení.
Někdy jsme se snažili rozbít přílišnou jednotvárnost. Jinde jsme pracovali s barvou, s uspořádáním, s cestami, s drobnými prvky. Nebyla to ideální doba pro architekturu, ale člověk se i tak snažil najít způsob, jak tomu dát lidské měřítko.
Velkým a dodnes viditelným prvkem Jižního Města II byl orientační systém. Jak vznikl?
Vyšel z jednoduchého problému: velké sídliště je pro člověka nepřehledné. Když máte mnoho podobných domů, podobných ulic a podobných prostorů, lidé se špatně orientují. A také se s místem hůř sžívají. Všechno je anonymní.
Proto vznikla myšlenka, že jednotlivé části dostanou vlastní téma, barvu a symbol. Nešlo jen o dekoraci. Mělo to být praktické i psychologické. Člověk si mohl říct: bydlím ve Vodě, ve Slunci, ve Flóře. Nebo: jdu do části, kde je modrá barva, zelená barva, určitý znak.
Témata byla Slunce, Voda, Země, Vzduch, Fauna a Flóra. K tomu se navrhovaly barvy, grafické symboly, názvy ulic, výtvarné prvky. Spolupracovali jsme s grafikem Jiřím Rathouským, který tomu dal výtvarnou podobu. Byla to snaha dát velkému sídlišti čitelnost a tvář.
Takže barvy a symboly měly lidem pomoci nejen nezabloudit, ale také se s místem ztotožnit?
Ano. Přesně tak. Orientace je jedna věc, ale pocit domova je druhá. A ony spolu souvisí.
Když se člověk nastěhuje do nového prostředí, potřebuje si ho nějak pojmenovat. Potřebuje mít body, podle kterých se orientuje. Potřebuje vědět, že jeho dům není jen jeden z mnoha stejných paneláků, ale že patří k určitému místu. Že má nějaké znamení, barvu, příběh.
Byly to možná maličkosti, ale maličkosti v městě nejsou nepodstatné. Právě ony často rozhodují o tom, jestli se člověk cítí doma. Barva na domě, značka obytné skupiny, lavička, strom, pěšina, název ulice, hřiště. To všechno dohromady vytváří vztah k místu.
Jak jste volili právě témata Slunce, Voda, Země, Vzduch, Fauna a Flóra?
Byla v tom snaha navázat na přírodu a prostředí. Jižní Město II leží u Kunratického lesa, v krajině, která má svou vlastní sílu. Nechtěli jsme, aby sídliště bylo jen technické, tvrdé, panelové. Chtěli jsme do něj dostat motivy, které jsou lidem blízké: slunce, voda, země, vzduch, rostliny, zvířata.
Ta témata byla zároveň jednoduchá a srozumitelná. Dala se převést do barev, symbolů, názvů i výtvarných prvků. Flóra mohla být zelená, Voda modrá, Slunce žluté. To člověk pochopí bez složitého vysvětlování.
Samozřejmě ne všechno se podařilo udržet tak, jak bylo navrženo. Domy se později zateplovaly, barvy se měnily, některé symboly zmizely nebo zeslábly. Ale ta původní myšlenka byla silná: dát každé části vlastní identitu.
Myslíte, že by stálo za to se k tomuto systému dnes nějak vrátit?
Nemyslím tím vrátit všechno přesně tak, jak to bylo. Doba je jiná, domy jsou jiné, lidé žijí jinak. Ale ta myšlenka je pořád dobrá. Velké území potřebuje orientaci. A lidé potřebují cítit, že místo, kde žijí, má charakter.
Kdyby se dnes pracovalo s barvami, symboly, názvy, informačním systémem nebo veřejným prostorem tak, aby to na původní logiku navázalo, bylo by to dobře. Ne jako nostalgie. Spíš jako pokračování. Jako připomenutí, že Jižní Město není anonymní sídliště, ale místo s vlastním příběhem.
A co drobná architektura? Proč byla tak důležitá?
Protože život se neodehrává jen v bytech. Odehrává se mezi domy. Když má člověk kolem domu jen prázdnou plochu, tak tam nebude rád. Když tam má cestu, lavičku, hřiště, strom, místo, kde si děti hrají a lidé se zastaví, začne to být obytné prostředí.
My jsme se snažili řešit i tyto prvky systémově. Zpevněné plochy, terénní úpravy, lavičky, hřiště, drobné objekty. V podmínkách té doby to nebylo jednoduché. Všechno bylo typizované, materiály omezené, stavělo se rychle. Ale právě proto bylo potřeba myslet na detaily.
Když se podaří okolí domu, lidé si k němu vytvoří vztah. Začnou se o něj starat. To je pro sídliště strašně důležité.
Z dnešního pohledu je jedním z největších problémů Jižního Města parkování. Uměli jste si tehdy představit, kolik aut jednou bude?
Ne v dnešním rozsahu. To si tehdy skoro nikdo neuměl představit. Počet aut byl úplně jiný. Počítalo se s parkovacími domy, ale k jejich realizaci nedošlo a pro auta zbyly jen plochá parkoviště. Nepočítalo se ale s tím, že budou v rodinách dvě auta, někdy více. Dnes je to všude problém, ale na velkých sídlištích je to vidět hodně.
My jsme parkování řešili v možnostech, které byly poplatné době. Počítalo se s dopravou na okrajích, uvnitř měly být pěší cesty. Kdyby byly jiné prostředky a jiné zadání, možná by se víc pracovalo s parkovacími domy nebo s jinými formami. Ale tehdy na to nebyly peníze a ani nebyla taková potřeba.
Dnes se to samozřejmě musí řešit jinak. Město se změnilo. Život lidí se změnil. Není možné předstírat, že problém neexistuje.
Znamená to, že se urbanismus musí měnit s dobou?
Ano, město není hotové jednou provždy. Ale zároveň se musí měnit s rozumem. Když někdo zasahuje do tak velkého sídliště, měl by nejdřív pochopit, proč bylo navrženo tak, jak bylo. Kudy měly vést pěší cesty. Kde měly být školy. Kde mělo být centrum. Kde měla být zeleň. Kde byly provozní vazby.
Nemám ráda, když se do území něco jen vloží bez vztahu k celku. Ale stejně tak si nemyslím, že se nemá měnit nic. Po padesáti letech mají lidé jiné potřeby. Je víc aut. Jsou jiné nároky na služby, školy, bezpečnost, veřejný prostor. Některá místa potřebují doplnit, opravit, oživit.
Důležité je, aby se neztratila původní logika. Aby se z Jižního Města nestala jen náhodná směs staveb.
Co by se podle vás mělo na Jižním Městě doplnit nejvíc?
Místa, kde se lidé potkávají. To říkám pořád. Centrum. Služby. Kultura. Prostory pro děti, pro rodiny, pro starší lidi. Nejen obchody. Obchodní centrum samo o sobě nevytvoří město. Může být užitečné, ale město potřebuje i veřejný život.
Kolem metra, zvlášť u Opatova, by podle mě pořád mělo vzniknout něco, co bude mít skutečnou městskou funkci. Místo, kam člověk nepřijde jen proto, že musí přestoupit nebo nakoupit, ale protože tam chce být.
A pak samozřejmě veřejný prostor mezi domy. Ten se musí pořád udržovat. Stromy, cesty, lavičky, hřiště, světlo, čistota, přehlednost. To jsou věci, které lidé vnímají každý den.
Jedním z vašich pozdějších projektů na Jižním Městě bylo Komunitní centrum Matky Terezy. Jak jste o něm přemýšlela?
To jsem měla velmi ráda. Když přišla možnost navrhnout komunitní centrum, nechtěla jsem udělat jen kostel jako samostatný sakrální objekt. Chtěla jsem místo, kde se lidé budou scházet, mluvit spolu a sdílet život.
Proto má stavba kruhový tvar. Okolní domy jsou vysoké, prostředí je velké, a já jsem chtěla jednoduchý, jasný tvar, který bude působit otevřeně. Uvnitř není jen kaple. Je tam sál, prostor pro přednášky, koncerty, dětská představení, klubovny, učebny, dílny, knihovna, kanceláře. Je to místo pro společenství.
Měla jsem radost, že se to podařilo. A mám radost, když tam lidé chodí. To je pro architekta nejdůležitější. Ne že stavba dobře vypadá na fotografii, ale že slouží.
Je v tom návratu ke komunitnímu centru i návrat k původní myšlence Jižního Města?
Ano, vlastně ano. Jižní Město od začátku potřebovalo místa, kde se lidé budou potkávat. Komunitní centrum je jedním z takových míst. Není to celé centrum města, samozřejmě. Ale ukazuje, že i v sídlišti může vzniknout dům, který lidem nabídne něco víc než jen provozní funkci.
Když se podaří vytvořit místo, kam lidé chodí rádi, kde se znají, kde se něco děje, tak to mění i vztah k okolí. Sídliště pak není jen soubor domů, ale živé prostředí.
Věnovala jste se také Chodovské tvrzi. Jakou roli měla hrát v novém Jižním Městě?
Chodovská tvrz byla důležitá, protože připomínala, že před novým Jižním Městem tady už nějaké místo bylo. Historie. Starý Chodov. Paměť území.
Na začátku byla tvrz ve špatném stavu a hledal se způsob, jak ji zachránit a využít. Uvažovalo se o kulturních a společenských funkcích, o knihovně, klubovnách, lidové škole umění. Chtěli jsme, aby nezůstala stranou, ale aby se zapojila do nového města.
To je také důležité. Nové město nemá vymazat všechno staré. Má na to navázat, pokud to jde.
Když se dnes vrátíte na místa, která jste navrhovala, co cítíte?
Je to zvláštní. Dlouho jsem tam moc nechodila. Člověk pracuje na mnoha věcech, život jde dál. A pak se najednou po letech vrátí a vidí domy, cesty, školy, stromy, které vyrostly. Něco je jiné, než jsme chtěli. Něco zmizelo. Něco se změnilo. Ale něco pořád drží.
Nedávno jsem se byla podívat na některé části a říkala jsem si, že to není špatné. Že některé věci jsme tehdy udělali dobře. Třeba vazby mezi domy, některé prostory, blízkost zeleně, pěší cesty. Člověk vidí i chyby, samozřejmě. Ale vidí také, že tam lidé žijí. A to je podstatné.
Co byste vzkázala lidem, kteří dnes na Jižním Městě žijí?
Aby si svého místa vážili. Jižní Město bývá často posuzované zvenku a zjednodušeně. Ale pro mnoho lidí je to domov. A domov není dokonalý. Domov je místo, o které se člověk stará, protože mu na něm záleží.
Když lidé pečují o své okolí, když se zajímají o to, co se bude stavět, jak budou vypadat parky, cesty, školy, náměstí, tak je to dobře. Město není jen práce architektů nebo úředníků. Město je také vztah obyvatel k místu.
A co byste Jižnímu Městu přála do dalších padesáti let?
Přála bych mu, aby neztratilo tvář. Aby se neopravovalo jen po jednotlivostech, ale aby se přemýšlelo o celku. Aby se doplnilo to, co mu chybí. Aby mělo dobrá centra, živá místa, kvalitní veřejný prostor, dost zeleně, dobré cesty pro pěší, místa pro děti, kulturu a setkávání.
A také aby se nezapomnělo, že Jižní Město vzniklo s nějakou vizí. Ne všechno se podařilo. Něco se nepodařilo vůbec. Ale ta snaha vytvořit místo pro život tam byla. A myslím, že má smysl na ni navázat.
Město nemá být hotové jednou provždy. Má žít dál. Ale musí se o něj pečovat tak, aby lidé mohli říct: tady jsem doma.